Samostatný odstavec si ovšem zaslouží koště. Košťata, balais, tedy baléčka.
Od počátku věků závodění do Dakaru na konci závodního pole vyjíždějí zvláštní náklaďáky, nejlépe šestikolky Tatra, a zametají odpadlíky. Odtud slovo koště. Balai je opravdu oficiální název i v reglementu a poznávacím znamením je koště, přivázané na rámu kabiny. Za kabinou posádky je další kabina pro osm pasažérů, kteří sedí na závodních sedačkách a mají čtyřbodové pásy. Vzadu je plošina, kam se dávají motorky, eventuelně čtyřkolky.
Balé je noční můra závodníků, nikdo nechce jet na balé. Jednak to znamená, že jste skončili, ale hlavně je to hrůzostrašný zážitek. Znám to jenom z vyprávění, nikdy jsem ho nevyužil, i když bych tam měl protekci, protože v mých dobách ho řídili ponejvíce synci z Kopřivnice a přilehlých samot u lesů v Beskydách.
Nevím, jak tomu je v dobách saudských, ale speciálně v jihoamerických krajích bylo tolik diváků a silnic podél trati, že závady typu došel benzín, potřebuju desítku šroub nebo kus motorky, nebyl až takový problém. No, a když se to pokazilo úplně, domorodci vás rádi hodili se svým pickupem do bivaku. Tohle jsem využil i já, když mi na ixsetkilometrovém přejezdu nejprve bouchl zadní tlumič a potom i motor u mého "prvního dakarského pitbajku". Nejprve mi odvoz nabídl týpek s velkým SUV, ovšem to bych musel piťase rozebrat, nebo ho tam nechat. Mimochodem, mám jeho vizitku, byl to šéf zastoupení Hondy v Kolumbii. Odmítnul jsem, protože u předmětné benzínky byla hromada doprovodných dakarských kamiónů. Ale všichni se na mě vysr.., nebo chtěli prachy.
A tu se zjevil domorodec s malou dodávkou Renault Rapid, nacpal mě i s motorkou dovnitř, vzal kámoše a vyrazili jsme na zbývajících 300 km do Santa Rosy. Jo a celé to bylo v Patagonii. Epická cesta plná srandy, červeného vína, kolujícího hrnku s maté a cigárama. A to vše zadarmo. Dodnes jsme kámarádi na fejsu a dlužím mu návštěvu u něj doma. Jednou to skopové dáme!
Zpět ke košťatům a do Afriky… Když se někomu pokazilo auto a nejmenoval se Vatanen, měl problém. Tovární týmy se svými doprovodnými náklaďáky, co zároveň závodily (a tak i vznikla kategorie kamióó), dokázaly i v dunách postavit jiné auto. Amatéři zhodnotili stav, auto zapálili a nafotili to. Zcela legálně pro pojišťovnu, jako důkaz, že to nestřelili místnímu náčelníkovi. Balé totiž auta nesbíralo. Posádka si vzala jen navigační přístroje a talismany ze zpětného zrcátka a basta.
Motorkářům naložili i stroje, ovšem skoro zbytečně, protože motorky byly opřené jedna o druhou a po několika stech kilometroch drncání to prodřelo i víka u motoru. Nejhrůznějším zážitkem bylo přežít to v té kabině bez oken, sedíce třeba v protisměru. Jezdci vypadali po vystoupení hůř, než ty motorky.
Existovala na to finta, takže když vám vypadla ojnice, bylo třeba rozkopnout něco na motorce a zavolat si helikoptéru s tím, že máte otřes mozku nebo zlomené žebro a nemáte s sebou prášky od doktora, co vám doma předepsal. Vrtulník si vás našel vždycky, nechal vám tam nějakou vodu a dal vám pět sekund na rozmyšlenou, jestli vás něco nebolí. Sice vám na to zahučela tzv. kauce na zinkovou rakev, ale furt lepší, než čekat den, dva na balé, a pak den zvracet do spacáku v náručí.
Ale pokud jste odletěli, pravděpodobnost, že se najde váš motocykl, byla blízká nule, protože domorodci se to domákli ve chvíli, kdy odlétnul vrtulník a motorku odnesli jak mravenci mouchu. Jaro Katriňák takhle čekal dva dny, nevěděl, jestli ho balé najde a hlavou mu prý šly myšlenky - "mám malý vreckový nožík, podrežem sa..." Fakt.
Řidič balé musel být na jiném evolučním stupni běžného účastníka Dakaru, a ani ti nejsou úplně normální. Kromě toho, že dokázali nespat ani minutu během celého závodu, křižovali po poušti a sbírali ztroskotance. Tam, kde předtím v dunách všichni zapadali, tak tam to projeli oni ledabyle, v noci jezdili a zametali.
Tady možná slíbím další story, jak jsme se skupinou ztracenců týden křižovali Saharu směrem k civilizaci. Rok 1998, můj Triumph Tiger... Ale příště ještě něco dodám k těm kamionům.
Předchozí díl Pokračování příště
