V rozhovoru v magazínu MotoRoute 1/2021 jsem slíbil něco o kamiónech, ovšem tím se jako bývalý písečný motorkář dostávám na nesaharský tenký led. Ale já vám to teda řeknu.
Žádné kamióny na Dakaru nezávodí! Závodí se tam s náklaďáky. Když se řekne kamión, představím si Poláka nebo Turka, jak mě tlačí s mým Daihatsu na svodidla D1, když si našetřím na dálniční známku. Dakar je francouzská záležitost, protože oni měli ten nápad závodit po svých bývalých koloniích a slovem kamióó označují i vozidla velikosti Avie A30. Takže Loprais nebo De Rooy neřídi kamión, ale pořádný terénní náklaďák, a ne tu věc, co normálně tahá chlaďák s kuřaty a po odpojení s tím Buggyra závodí v Mostě.
Tyhle dakarské náklaďáky mám moc rád, protože bez nich by se žádný Dakar nemohl jet. Zmíním ale i ty kamióny s návěsem, co tam odjakživa mezi bivaky vozí třeba tu chlazenou drůbež, aby mohla tu karavanu nakrmit. U těch začnu.
Za našich epických afrických Dakarů tam byla letka obrovských letadel. Přesouvaly mechaniky, organizátory, novináře a televizní štáby, občas i celý závod, když tam strašili teroristi. V Africe bylo málo silnic a velké vzdálenosti mezi bivaky. A do toho si představte sestavu tahačů, které musely převézt catering z bivaku do bivaku. Normální šofér s kamiónem se zasekne na poprašku sněhu kdekoli a tihle týpci s narvaným návěsem jeli po pistách, písku, šutrech.... Nikdy, nikdy jsem nechápal, co se dá s návěsem projet. To jen na okraj. Za mých časů tomu na Dakaru šéfoval malý podsaditý Georges Groine, který ovšem předtím závodil s těmi ostrými náklaďáky. Groine byl symbol dakarského blbnutí, stejně jako jeho kámoši Auriol, Sabine...
A teď vám řeknu něco, co jsem možná nikomu neřekl: Dostal jsem se na Dakar spíš díky kamionům a náklaďákům, než díky motorkám. Když tam poprvé vyrazil Liaz, potom Tatra a málem to vyhráli, žrali jsme to úplně všichni. Paříž – Dakar, to bylo nejvíc... Formule 1 a Le Mans byla konfekce. Na podzim 1987 slavil jezdec AMK Velké Meziříčí Bohouš Křesťan titul v autokrosu, s motorem Tatra. Na mejdan přijel i Karel Loprais s novou čtyřkolkou 815. Svezl mě na dálniční nájezd, asi dva kilometry. To vás nahlodá, vonělo to dobrodružstvím. Jo a ten nastávající ročník 88 Karel vyhrál.
Pak dlouho nic, sledoval jsem to jako všichni, ale že bych si řekl, jedu tam, to ne. Nebyl čas, dělal jsem zásobovače, nejdřív v cizí a potom ve své firmě a jezdil často do Budějic. No a ta paní měla na ledničce, na kterou jsem koukal z její ložnice, nádherný plakát Motokovu s dakarskou Tatrou a Liazem. Tam to asi uzrálo, ve víru vášní.
Poprvé mi kluci tatrováci s náklaďákem pomáhali při rally Paříž - Peking 1995. Byl u toho i Tomáš Tomeček jako navigátor a nebýt nich, tak jsem do té Číny v životě nedojel. Já už jsem potom nechtěl jet nikdy nikam, ale Karel mě ujistil, že za čtrnáct dní to přejde a budu posílat přihlášku na Dakar... Nekecal.
No a ten svůj první Dakar 1996 jsem odstartoval a dodřel jen díky pomoci party kolem tří kamionů týmu Poldi Kladno. Vezli mi nejen pár dílů a pneumatik, co jsem měl, ale hlavně mi strašně fandili, pomohli a drželi při smyslech díky srandě, která tam neustále byla. Jo a taky mi dali prašule, co jsem už fakt neměl. Tenhle Dakar by asi stál za samostatné vyprávění, protože všechno potom už bylo tak nějak jinak. Tohle bylo báječné a neopakovatelné, takže na někdy příště slíbím příběh Dakaru 1996...
O rok později už jsme byli se Standou Zlochem v podstatě součástí týmu Tatra, nebýt toho, že postupně vypadly všechny tři posádky a vzpomínám si na slova smutného Karla Lopraise: „Kluci, dojeďte to za nás.“ Tohle byl fantastický ročník, ovšem díky Standovi – můj idol a vzor a najednou parťák. Jo a vyhrálo poprvé a naposled miniaturní japonské Hino.
Rok poté jsem startoval s obrovským Triumphem Tiger a kvůli různým zákulisním věcem nemohl úplně kamarádit s tatrováky. Takže věci mi vezli kámoši od Kamazu. V té době měli motor vzadu na korbě, údajně bestii z nějakého tanku, takže mám zážitek, jak tam denně chodím pro tašku s věcma a náhradní gumy. Proto mám kamazáky rád. Nevím, jak teď, ale v mých dobách s nimi byla sranda a vodka. Tady doplním, že jsme se dost skámošili při mých startech na Master rallye do Pekingu.
Rok 2000 byl báječný, vzpomínám, jak jsem spával na té nízké korbě legendární Tatry Puma, vedl nekonečné debaty s Radkem Stachurou, Petrem Gilarem, Bédou Sklenovským a samozřejmě s Karlem. Kluci měli jen to, co bylo v autě, ne další tři čtyři kamiony nebo náklaďáky k tomu závodnímu jako teď.
K tomuhle ročníku ještě perlička: Jednak to bylo to týdenní stěhování obřími Antonovy z Niamey do Lybie kvůli teroristům, ale v té době tam byl organizátory najatý i český Boeing od Travel Service. Kapitán pocházel z nedaleké vsi, a tak jsme se s posádkou skámošili, že jsem druhou půlku závodu bivakoval u jejich letadla. Starali se o mě jak v bussines class a po příjezdu jsem měl i vyrobenou speciální sprchu pod křídlem a další vychytávky. Nářadím na Boeing ovšem Hondu neopravíte. Na jednom brífingu to Hubert Auriol komentoval slovy: „Většina účastníků má doprovodný kamion, jen monsieur Kastan má doprovodný Boeing...“
